Znaky šikany, agresor, oběť
Vnitřní rozdíl mezi šikanou a škádlením je veliký. Jestliže svého kamaráda škádlím, tak očekávám, že to bude legrace nejen pro mě, ale i pro něj. Ale když vidím, že to jako legraci nebere, že je zraněný, pak pocítím lítost a omluvím se mu. U šikany je to obráceně. Agresor chce druhému ublížit, chce ho ranit. A má z toho radost. Nejenom, že se mu neomluví, ale své chování opakuje. A většinou násilí stupňuje. Rozhodnout zda se jedná o šikanu a nejde jen o škádlení (nebo o jiný typ agrese) je velmi důležité pro první orientaci a především pro nápravu.
Není tak důležité, jak se závažnost situace jeví nám - děti mají svůj svět. Rozhodující pro posouzení, zda jde o šikanu, je subjektivní vnímání agresora a oběti, tedy na jedné straně prospěch a potěšení, na druhé straně rostoucí utrpení !
Za hlavní hnací motory konání agresorů lze považovat dva hlavní motivy - krutost (skvělý pocit z utrpení a ponížení druhého) a touhu po moci. K těmto dvěma základním motivům se přidávají další motivy (touha být středem pozornosti, vykonat "něco velkého", zabít nudu, žárlivost na přízeň učitelů, závist, prevence - snaha předejít svému týrání na novém působišti, apod.).
Agresorům v jejich jednání jde pouze o sebe samé a jsou naprosto neteční k tomu, co způsobují druhým lidem, je pro ně charakteristická sobecká a sebestředná orientace. Pro své nemorální chování nacházejí vždy přijatelné vysvětlení. Z počátku je zdůvodňují jako legraci, později, s přitvrzováním šikany potřebují ubránit své sebepojetí a odvrátit velkou úzkost z možnosti rozvrácení obrazu o sobě samém tím, že své chování racionalizují (oběť je provokovala, může si za to sama) nebo své vlastní agresivní pohnutky připisují oběti, svalují na ni vinu - s pláčem tvrdí, že je oběť byla a týrala (projekce).
Jak osobnostní charakteristiky, tak bezprostřední motivy agresorů zůstávají často pozorovateli skryty a vnější obraz agresora může mást. Nemusí jít totiž pouze o hrubého, impulzivního žáka s narušeným vztahem k autoritě, jež šikanuje tvrdě a nelítostně (první typ), ale také o žáka velmi slušného kultivovaného, vnitřně však sevřeného a zvýšeně úzkostného, jehož násilí je cílené a rafinované, často bez přítomnosti svědků (druhý typ). Asi nejvíce matoucí je tzv. třetí typ agresora - to je většinou optimistický, často oblíbený a vlivný žák s velkou sebedůvěrou, který šikanuje pro pobavení sebe i ostatních.
Kritéria pro výběr oběti jsou velmi rozmanitá. Někdy není důležité, jaká oběť vlastně je, výběr je naprosto nahodilý. Při troše smůly se může obětí stát kterékoliv dítě. Přesto na školách existují "typické" oběti, které jsou opakovaně šikanované. Jsou to děti, které neumějí skrývat svůj strach a využívat strachu druhých a svým "slabým" způsobem reagují v zátěžových situacích (ztrácejí hlavu, propadají panice, výčitkám svědomí apod.).